Vědomé (ne)těhotenství

Před časem jsem si dala termín – když do roka neotěhotním, nechám se vyšetřit. Rok uplynul a já se vyšetřit nenechám. Neříkám, že nikdy, ale ještě teď ne.

Nedávno mi vyprávěla kamarádka, které se také nedaří donosit dítě, co všechno na vyšetřeních absolvovala a mně to přišlo velmi odrazující. Takhle mají přicházet na svět děti? Poté, co nás prošpikujou, proskenujou, změří nám všechno, co jde? Ne, na to zatím nemám.

Nechci se nechat vyšetřit. Mám teď dojem, že už jsem se snažila dost. Udělala jsem spoustu změn, absolvovala dost rozhovorů, terapií, prozkoumala dost vzorců, chodím na akupunkturu, půjdu na fyzioterapii… už jsem se snažila dost.

Je čas žít dál svůj život. Nemyslím tím, že bych to chtěla nějak vzdávat, ale nemůžu svůj život stále podřizovat tomuto tématu. Dělala jsem to celý rok – stále jsem na to myslela, neustále mě to ovlivňovalo a bylo to k ničemu. Už na to nemám. Už jsem se snažila dost. Možná je to ten správný bod, kam je potřeba se dostat. A možná je to bláhové a měla bych se nechat vyšetřit. Nevím. Uvidíme.

s

Dnes poprvé při menstruaci nepláču. Je to rok od chvíle, kdy jsem se zbavila antikoncepce a kdy mi gynekoložka řekla „uvidíme, co se za ten rok stane“.

Nestalo se nic a stalo se toho mnoho. Každý měsíc se dělo něco významného, co mne v mém vnímání posouvalo velmi dopředu. Nezapisovala jsem si to, a tak už dnes nevím, ale snad každý měsíc jsem si říkala „páni, to je změna! Třeba to už teď půjde…“

Stále to nejde. I když, to možná není správná optika. Možná jde všechno podle plánu a přesně takto to má být. Nevím. Každopádně už dnes nepláču. Ještě to nemám úplně klidné, stále se mi stává, že mě rozpláče, když někdo jiný dítko má… ale je to zkrátka už mnohem lepší. Neustále se sama sebe ptám „proč na to tak prudce reaguji?“, „proč jsem z toho tak smutná?“, „o co tady skutečně jde?“

s.