Četla jsem nedávno průvodce uspáváním dětí od Nevýchovy (je úžasný a napsat si o něj můžete zde). V závěrečném shrnutí tam uvádějí, že budete-li dodržovat jejich postupy, celé uspávání se změní. Z úkolu „uspat“ se stane „umožnit miminku usnout“. A mně přitom došlo, že s tím „pořizováním“ dětí je to zrovna tak.
Pořídit si dítě, je příšerný pojem. Vytváří jednak tlak na rodiče, ale taky na miminko. Nechtěla bych, aby si mě někdo pořídil. Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby mě někdo pozval a nechal mě přijít. Místo toho, aby se mě někdo snažil vyrobit podle svého plánu, raději bych se sama rozhodla, kdy a jak přijít.
Co kdybychom tedy místo „pořizování si“ dětí, vytvářeli spíš prostor k tomu, aby k nám mohly přijít. A co kdybychom se ptali, jaký ten prostor momentálně je. Je v něm příjemně? Měkoučko a teploučko? Vládne tam pohoda? Nebo je tam plno očekávání, stresu a tlaku?
