Kniha, o které je tento příspěvek, se celým názvem jmenuje Pohled do mateřského lůna. Vědomé dítě od početí ke zrození. Vyšla u nás v roce 2014 a rozhodně stojí za pozornost. Já jsem ji četla v anglickém vydání, ale to nehraje roli.
Úvodní část knihy se věnuje fyziologickému vývoji dítěte. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale zajímavější je spíše druhá část knihy, která se zabývá tím, co všechno miminko vnímá a prožívá.
Věděli jste například, že miminka aktivně bojují proti jehle, kterou se lékař snaží odebrat plodovou vodu při amniocentéze? Nebo že rozeznají, kdy mluvíme na ně a kdy na někoho jiného? Že nás bezpečně poznají po hlase? Že aktivně po narození rozeznají jazyk, který slýchala v těhotenství od jiných jazyků? Že dvojčata se k sobě vztahují už v děloze? Že se třeba hladí nebo kopou už v bříšku? Nebo že miminka vnímají, když jedno z dvojčat zmizí (což se prý děje poměrně často a dokonce se tomu říká syndrom zmizelého dvojčete)?
Asi nejvíc mě překvapilo sdělení, že miminka v děloze i pláčou…
Tyto, řekněme fyziologické poznatky, přecházejí také do více spirituální roviny, když na různých příkladech ze své praxe autor popisuje, co všechno si miminka, případně dospělí pod hypnózou, pamatují z dělohy, popřípadě z minulých životů Zjednodušený závěr? Všechno.
To a ještě mnohem víc se v knize dozvíte. A po jejím přečtení už si nebudete myslet, že život začíná narozením jako tabula rasa…
s
