S mužem jsme skončili s antikoncepcí v říjnu roku 2018. Je konec března 2019 a stále nejsem těhotná. Jistě, je to jen pár měsíců, a není to tudíž žádná tragedie. To ale neznamená, že s tím nemám spojeny rozličné pocity a stavy. Napadlo mě, že by mohlo některé z vás, kdo jste na tom třeba podobně, pomoct, když uvidí, že v tom není sama. A kromě toho mám prostě chuť sdílet, co prožívám.
Jedna z věcí, která mě zaskočila, je totiž to, že je velmi obtížné o tom s lidmi mluvit. Alespoň pro mě. Nejde ani tak o to, že nejsem připravená jim to říct, ale spíše ostatní lidé nejsou připraveni to slyšet. A já je chápu. Taky bych dříve nevěděla co s tím, kdyby si mě nějaká kamarádka posteskla, že se jí nedaří otěhotnět. Řekla bych, že máme obecně často potíže s tím, vyslechnout někoho, kdo je smutný nebo nějak trpí. Často máme pocit, že nestačí jen tiše vyslechnout, ale že musíme poskytnout nějakou útěchu nebo to přímo řešit. Což v tomto případě nejde.
Nejčastěji, když se pokusím svou frustraci s někým jemně sdílet, se setkávám se dvěma typy reakcí: „neřeš to“ nebo „určitě se dočkáš“, v různých obměnách. Obě tyto reakce jsou naprosto v pořádku, ale nemůžu se při nich ubránit lehkému zklamání. Obě tyto reakce mi vlastně dávají najevo, že bych neměla být smutná, protože snad… o nic nejde? Není to problém? Ostatním to tak nejspíš připadá, a já se na ně za to nezlobím. Ale pro mě to stojí za to a smutná jsem. Tím, že mi někdo řekne, že bych být smutná neměla, mi nepomůže. Vlastně je tomu spíš naopak. Mám pak strach ve sdílení pokračovat, protože si myslím, že to ten druhý vnímá tak, že to zbytečně dramatizuju. Uvědomuju si, že to tak ale většinou není. Spíš prostě nevědí, jak reagovat, tak zkusí nabídnout útěchu spočívající v tom, že to trochu odlehčí nebo v tom, že se mi snaží dát naději. No, nefunguje to, ale ti, s nimiž sdílím za to samozřejmě nemohou. To já si to prostě musím prožít. Máte-li to taky tak, cítím s vámi. A mohu-li nabídnout nějakou útěchu já vám, pak snad tu, že je naprosto v pořádku, že jste smutná a frustrovaná.
Podle mě je naprosto přirozené takové pocity mít. S mužem jsme se rozhodli, že už chceme mít dítě. Skončili jsme s antikoncepcí a čekáme, co se bude dít. Každý měsíc prožívám napjaté očekávání, a zatím každý měsíc následovalo hořké zklamání. Ano, s postupem času jsem pochopila, že to nemusí vyjít napoprvé, ani napodruhé a ani napotřetí, a tedy očekávání a prvotní nadšení pomalu chladlo, a zklamání se zmenšovalo. I tak jsem ale odpůrcem takového toho přístupu „moc se netěš, ať pak nejsi zklamaná“. Proč bych se nemohla těšit? Těším se tedy pokaždé, i když jsem pak zklamaná. To nevadí. Zklamání se zvládne. Nenechám se jím ochudit o radost z těšení.
Můj život od té doby, co jsme se rozhodli počít dítě, změnil rytmus. Začala jsem žít ve dvoutýdenních intervalech – od menstruace k ovulaci, od ovulace k menstruaci. Vlastně se ale většinu toho času těším. Od menstruace se těším na ovulaci, jako na další příležitost. Od ovulace se těším k datu menstruace s nadějí, že ta tentokrát nepřijde. Když pak přijde, jsem pár dnů zklamaná, načež se vlastně začínám znovu těšit. Zklamání a smutek si ale připouštím. Každou menstruaci prostě otruchlím. Je to ztráta další příležitosti a já si myslím, že není dobré to popírat.
Celý tento proces početí dítěte, je pro mě první a nový. Ještě žádné dítě nemám. A každý měsíc je jiný. Používala jsem jako antikoncepci nitroděložní tělísko a po jeho vynětí se vlastně ještě sžívám s tím, jaké je to mít cyklus bez něj. Každý měsíc byl zatím trochu jiný než ten předchozí, což jen umocňovalo moje každoměsíční naděje v to, že teď už miminko určitě přišlo. Každý měsíc jsem totiž na sobě pozorovalo něco, co ten minulý nebylo. Jednou mě škrabkalo tady, jindy mě bolelo na jiné straně, někdy mě prsa bolela osm dní před menstruací, někdy méně. Každá změna od minula pro mě byla znamení, že je něco jinak. Jen zatím nikdy nebylo. A tak se namísto miminka seznamuju se svým tělem. Po pěti měsících mě stále má čím překvapit.
Na rozdíl od běžných rad jsem se před měsícem rozhodla přestat svůj cyklus sledovat. Prvních několik měsíců jsem si do mobilní aplikace zadávala, kdy mám menstruaci a každý týden kontrolovala, kdy bude ovulace a plánovala, kdy bychom se měli milovat. Pak jsem odpočítávala, kdy přijde menstruace a čekala, jestli se objeví. Tohle sledování došlo tak daleko, že můj muž zkonstatoval, že se tak těším, že jsem těhotná, až si dokážu odsugerovat premenstruační syndrom. A asi měl pravdu. Prostě jsem se tak fixovala na to, že bych mohla být konečně těhotná, že mi zmizely obvyklé příznaky hlásící menstruaci – u mě hlavně únava dva až tři dny před jejím začátkem. O to silnější únava pak přišla spolu s menstruací, kde se navíc ještě smísila se smutkem. A tak jsem se rozhodla, že si teď budu zapisovat jen datum, kdy začne menstruace, a pak další měsíc aplikaci nepoužiju. S mužem se většinou milujeme přibližně jednou za tři dny, takže se nebojím, že bychom ovulaci propásli, a dalšího sledování není potřeba. Jen mě to stresovalo.
Když miminko po pár prvních měsících nepřišlo, přišly místo něj pochyby. Dělám něco špatně? Mám špatné myšlenky? Můžu za to? Kdo za to může? Uvěřila jsem doktorům, že to bude trvat dlouho a že to bude problém (příští týden mi bude 36 let)? Jsem vůbec k něčemu, když nemůžu počít dítě? Pokud vás něco takového napadá, nejste v tom rozhodně sama a je podle mě bláhové očekávat, že to na povel přestanete řešit. Mně žádné chlácholení nepomohlo. Co pomáhá? Uvědomit si, že jsou to strachy a čelem se jim postavit. Prozkoumat je. Zjistit, čeho se bojím a co je tak špatného na představě, že by děti nepřišly nikdy. Nejspíš ty strachy hned nezmizí, nejspíš nezmizí ani za pár dnů, ale možná, možná postupně zeslábnou… A pokud ne, zkuste si vždycky uvědomit, že jsou to prostě jen strachy. Samozřejmě, že se mohou vyplnit, ale pravděpodobnější je, že se tak nestane. Čemu pomůže, když se budeme bát? A jaké by to vlastně bylo, kdybychom se nebály? Nežily bychom pak vlastně svůj život lehčeji? Nesnažily bychom se o miminko s čistou radostí? A s plným přijímáním toho, že možná nepřijde? Nebo že přijde vlastním tempem…
Na tomto období, kdy miminko navzdory přáním nepřichází, je pro mě nejnáročnější přijmout fakt, že je to něco, co absolutně nemám pod kontrolou. Nedělám nic špatně, a ani vy ne. Na početí dítěte jsou totiž potřeba nejméně tři – já, můj muž a miminko. Věřím, že i ono v tom má svůj hlas a ono se rozhodne, kdy přijít. A tou čtvrtou silou je příroda. Něco, co mě přesahuje. Nic z toho ale nemám pod kontrolou a ani to nelze. Na takové věci ale nejsem připravená, to mě v životě neučili. Můj život fungoval lineárně, směřovalo se k cílům a těch se dosahovalo. Nyní je zde cíl, pro jehož dosažení nemůžu nic moc udělat. Takže nakonec opravdu platí to, že jediné, co můžeme s mužem dělat, je „šukat a modlit se“. Možná je toto taky velmi důležitý růstový úkol. Ale je teda sakra obtížný.
