Jedna z věcí, kterou těhotné ženy řeší, je to, kdy o případném (možná zatím i nepotvrzeném) těhotenství mluvit, a takový známý úzus je, že až po třech měsících, protože do té doby „se může ledacos stát“. To potvrzuje i fakt, že i těhotenskou průkazku dostanete až zhruba v této době, jako by tím i lékařská věda vyjadřovala, že se jí nechce zabývat se těhotenstvím, které možná skončí.
Jenže jaké to ve skutečnosti je? Přijde mi, že v tom nejvíc vzrušujícím období, kdy se konečně něco podařilo, konečně je žena těhotná, a tom nesmí mluvit… proč? Protože kdyby to nevyšlo… tak co? Výsledkem je, že když nikomu neřeknete, že jste těhotná, nemůžete ani nikomu říct, že už nejste těhotná a na všechno to vzrušení a radost, a následně bolest a zklamání, jste sama, případně s partnerem jste sami.
Nebylo by lepší to sdílet celé? Tu radost, i tu bolest. Nemyslím tím se světem, s facebookem… ale s nejbližšími lidmi, mámou a přáteli? Říct klidně hned, že jsme těhotné, a pak říct i to, že už nejsme? Jasně, že je to pro všechny těžké, ale je to očistné a opravdové.
Sama jsem na tím přemýšlela, když se nám poprvé po půlročním snažení stalo, že se mi opozdila menstruace. Dvě čárky na testu ještě nebyly, ale něco bylo jinak a byla jsem plná očekávání. Několika lidem jsem to řekla. Když pak menstruace o týden později přišla, a já byla zklamaná, řekla jsem těm stejným lidem i to. Všichni mě podpořili, přestože to pro ně (ani pro mě!) nebylo snadné.
O pár dnů později českými médii proběhla zpráva o těhotenství Hilarie Baldwinové, která zveřejnila na instagramu snímek, kterým sdílí zprávu, že je ve třetím měsíci těhotenství i to, že nejspíš potratí, a přináší stejnou zprávu, jako píšu výše. Její příspěvek můžete najít tady. Hilaria tam píše toto (níže i můj překlad):
I want to share with you that I am most likely experiencing a miscarriage. I always promised myself that if I were to get pregnant again, I would share the news with you guys pretty early, even if that means suffering a public loss. I have always been so open with you all about my family, fitness, pregnancies…and I don’t want to keep this from you, just because it isn’t as positive and shiny as the rest. I think it’s important to show the truth…because my job is to help people by being real and open. Furthermore, I have no shame or embarrassment with this experience. I want to be a part of the effort to normalize miscarriage and remove the stigma from it. There is so much secrecy during the first trimester. This works for some, but I personally find it to be exhausting. I’m nauseous, tired, my body is changing. And I have to pretend that everything is just fine—and it truly isn’t. I don’t want to have to pretend anymore. I hope you understand.
So, this is what is going on now: the embryo has a heartbeat, but it isn’t strong, and the baby isn’t growing very much. So we wait—and this is hard. So much uncertainty…but the chances are very, very small that this is a viable pregnancy. I have complete confidence that my family and I will get through this, even if the journey is difficult.
I am so blessed with my amazing doctor, my dear friends, and my loving family…My husband and my four very healthy babies help me keep it together and have the perspective of how truly beautiful life is, even when it occasionally seems ugly. The luck and gratitude I feel that I am my babies’ mommy, is wonderfully overwhelming and comforting.
In your comments, please be kind. I’m feeling a bit fragile and I need support. I’m hoping, that by sharing this, I can contribute to raising awareness about this sensitive topic.
Přeloženo:
Chci s vámi sdílet, že nejspíš potratím. Slíbila jsem si, že pokud znovu otěhotním, budu to zde s vámi sdílet co nejdřív, a to i v případě, že to znamená, že pak budu veřejně sdílet i ztrátu. Vždycky jsem k vám byla ohledně své rodiny, kondice i těhotenství otevřená, a nechci toto tajit jen proto, že to není tak pozitivní a zářivé jako to ostatní. Myslím, že je důležité ukázat pravdu. Mým úkolem je pomáhat lidem být opravdoví a otevření. Kromě toho, necítím žádnou v souvislosti s touto zkušeností ostudu ani se necítím trapně.Chci být součástí vlny, která chce ukázat, že potrat je normální a odstranit z něj stigma. Kolem prvního trimestru je příliš mnoho tajemství. Někomu to možná vyhovuje, ale mně osobně to přijde vyčerpávající. Často je mi na zvracení, moje tělo se mění. A musím předstírat, že je všechno v pořádku – ale ono skutečně není. Už nechci předstírat. Doufám, že to chápete.
Děje se tohle: embryu už tluče srdíčko, ale není silné a dítě ani moc neroste. Takže čekáme – a je to těžké. Tolik nejistoty… šance na to, že tohle bude životaschopné těhotenství, jsou poměrně malé. Ale věřím, že moje rodina a já to zvládneme, i když je to těžká cesta.
Mám úžasného doktora, drahé přátele a svou milující rodiny. Můj muž a čtyři úžasné zdravé děti, kteří mi pomáhají zůstat příčetná a vidět to i z té perspektivy, že život je skutečně nádherný, i když se občas zdá ošklivý. Štěstí a vděk, které cítím na základě toho, že jsem maminkou svých dětí, je úžasně naplňující a uklidňující. Buďte prosím ve svým komentářích milí. Jsem křehká a potřebuji podporu. Doufám, že tím, že toto sdílím, můžu přispět k rozšíření povědomí o tomto citlivém tématu.
Je ale otázka, jak dlouho, tam příspěvek zůstane, protože když jsem se teď letmo podívala, kromě povzbuzujících komentářů tam byla i spousta ošklivých komentářů. Hilarii obdivuji, že se do toho rozhodla jít takto veřejně a chápu to tak, že chce otevřít důležité téma.
My to ale můžeme udělat jinak. Nemusíme to sdílet s cizími lidmi. Ale můžeme to sdílet s blízkými, s pečlivě vybranými lidmi, u nichž se nebojíme, že nás v období bolesti ještě srazí na zem. Můžeme sdílet tu radost a to natěšení, že se to konečně povedlo, a můžeme sdílet i tu bolest, která přijde, pokud se něco pokazí. Bude to strašně těžké, ale aspoň v tom nebudeme samy.
Zažíváte-li něco podobného, držte se. Jsem s vámi.
Soňa
