A zas přišla menstruace. Co dělám špatně? Nejhorší je, že nejspíš vůbec nic. Na to nejsem zvyklá. Jsem zvyklá na to, že vždycky bylo něco špatně, dalo se to napravit a pak bylo všechno dobře. Tak to ale teď nefunguje. Nevím, co mám dělat a představa, že nemám dělat nic, je těžká.
„Je to stále blíž a blíž! Užívej si sex a lásku a na nic víc nemysli, ono to přijde!“ Takhle vypadají rady na to, co mám dělat. A já souhlasím, že mají pravdu. Jenže realizovat je? To je nesmírně obtížné…
Musím ale uznat, že za těch šest měsíců, co nepoužíváme antikoncepci, jsem se hodně uklidnila. Přestala jsem počítat dny, přestala jsem se snažit neustála tak pozorovat, ale nepřestala jsem toužit a doufat. Moje tělo mi to moc neusnadňuje, protože každý cyklus je jiný. Jednou mě bolí prsa osm dní před menstruací, podruhé vůbec. Jednou je to tak, a příště jinak. Pokaždé doufám, že ta změna něco znamená a pokaždé jsem zklamaná.
Po té, co porodila jedna naše kamarádka, můj muž teprve z našich intenzivních debat pochopil, co prožívám. Trochu mě překvapilo, že to do té doby nevěděl, ale nezlobím se na něj. Má to zkrátka jinak. Není mu to jedno, ale neprožívá to tak prudce jako já.
„Podle mě funguje čekat„, říká můj muž a má samozřejmě taky pravdu. A já se fakt snažím to taky brát, přísahám. Ale zatím tam ještě nejsem. Zatím jsem pořád po každé menstruaci smutná a zklamaná, a potřebuju obejmout. A sdílet, že mě to trápí. Že mám pocit, že dělám něco špatně. Možná už jsem moc stará. Nebo je špatně něco jiného. Není, a já to vím. Moje srdce touží a jediné, co mu můžu říkat, je: „Ono to přijde, nezbývá než čekat.“ A věřit, že přesně tak, jak to bude, je to správně.
