Arthur Janov je autorem tzv. primární terapie a teorie o tom, jak moc nás ovlivňuje náš vlastní porod – jak nás zkušenost, kterou jsme při něm zakusili, ovlivňuje celý život. Není to moc radostné čtení, ale je velice zajímavé. Pan Janov na základě zkušeností se svými klienty říká, že při porodu, který je traumatizující, zažívá novorozenec své první (a často největší) životní trauma – neumí ho popsat ani pochopit, pouze ho prožívá jako tělesný vjem, který se mu takto otiskne do implicitní paměti. Tato prvotní bolest, pokud ji nezpracujeme, je v nás pak celý život a ovlivňuje jací jsme, jak se cítíme, jak jednáme…
Bylo to docela těžké čtení, ale rozhodně vám knihu doporučuji.
Co jsem si z toho vzala za ponaučení? Velké množství Janovových klientů si v terapii při zpracovávání primární bolesti stýskalo, že by se jim to trauma snášelo lépe, kdyby je někdo po porodu konejšil a hladil, čehož se jim nedostalo (a většinou je ještě navíc od matky oddělili). Takže by se dalo říct, že ať je porod jakýkoli, můžeme miminku pomoct tím, že se mu budeme po porodu maximálně věnovat a nenecháme se oddělit.
A další věc, která se objevovala často, byla ta, že si novorozenci během porodu připadali, že jsou na to sami, případně že jim matka nepomáhá nebo jim dokonce v porodu aktivní brání, a to bylo to, co je traumatizovalo – že jsou sami a nemohou se narodit tak, jak potřebují. Takže další závěr pro mě je, že se můžu snažit pak s miminkem během porodu co nejvíc komunikovat a co nejméně klást porodu svoje zájmy do cesty…
s
