Je mi 36 let. Dodnes si pamatuju na tento článek. Ani na něj radši neklikejte, píše se tam, že by ženy měly otěhotnět nejpozději do… Nebudu sem ani psát, do kdy to podle doktorů je. Stačí, když napíšu, že jsem to už prošvihla. Každý rok pár takových článků vyjde. Zaznamenám je a předstírám, že mě nezajímají. K čemu vůbec jsou? Mám se na jejich základě rozhodnout, že děti nechci? Nebo mě prostě mají jen vyděsit?
Protože přesně tak na mě působí… vyvolávají ve mně nejistotu. Pochyby o sobě samé. Tvrdí mi, že jsem moc stará na to, abych měla dítě. Nebo že ho tím aspoň ohrožuju. A já, kráva blbá, jsem jim to uvěřila.
Když jsem ale příliš stará, jak je možné, že se stránky novin plní zprávami o ženách, které se staly matkami později než já? Jak je možné, že v knihách čtu o tom, jak babičky autorek rodily v 19. století děti ještě v padesáti? Jak je možné, že ve stejném věku rodí děti i ženy v některých indiánských kmenech? Jak píše moje oblíbená doktorka, Christiane Northrup, asi proto, že jim nikdo neřekl, že mají stará vajíčka.
Doktoři milují statistiky. O mně ale ti stejní doktoři nevědí vůbec nic. Nevědí, že nekouřím, prakticky nepiju, zajímám se o to, co jím a přiměřeně se hýbu. Nevědí, že žiju vědomý život, který mě nesmírně baví, s mužem, kterého miluju. Netuší, že pořádně žiju teprve tak pět šest let. Nemají ponětí o tom, jak za poslední roky mládnu.
A do toho, jestli si mě nějaké miminko vybere, a jaké to bude, jim vůbec nic není. Duše se po žádných statistikách neptá…
s
