Další menstruace za námi. Jsem na sebe pyšná, že jsem méně smutná než posledně. Pak se dozvím od další kamarádky, že je ve čtvrtém měsíci a všechna pýcha je pryč. Místo toho jsou jen slzy, bolest, smutek a nenaplněná touha. Vyvstávají různá témata. Přemýšlím, jestli nebylo trochu předčasné a trochu rouhavé pojmenovat tento blog „vědomé těhotenství“, když se zde zatím o žádném těhotenství nedá mluvit ani psát. Tak zkusím být věrná aspoň tomu slůvku „vědomé“.
S každým dalším neúspěšným pokusem přichází další a další témata a další a další povzbuzování od okolí. I můj muž by považoval za nejlepší to „neřešit“. Což se vždy líp řekne, než udělá. Jak to chcete neřešit, když každá vaše buňka okamžitě vnímá všechny těhotné a všechny děti v okolí? Jak to chcete neřešit, když vaše srdce pláče a útroby se svírají? Tak co s tím? Neřešit to, nebo vypustit, je výsledek. K tomu se ovšem musím prořešit… To jsem celá já. Celý život stále něco řeším. Většinou sebe. Jak jsem v nepořádku a musím všechno zlepšit. To není zrovna správné nastavení pro početí nového života. A tím vzniká trochu začarovaný kruh – jelikož se početí nedaří, je potřeba něco udělat a něco zlepšit, a tak stále dokola.
Ne, Soničko, už není potřeba nic zlepšit. Je to v pořádku tak, jak to je. Ty nemáš žádný problém. Vlastně jo, jeden máš, a to je strach. Strachů mám spoustu, a to jak těch, co se stane, když neotěhotním, tak těch, co se stane až otěhotním (haha :-).
Tak tu teď zmíním ty první. Následuje můj osobní výčet strachů „pořád nejsem těhotná“:
- trvá to dlouho, nikdy se to nepodaří
- už jsem stará, propásla jsem svoji šanci, už to nepůjde
- čas utíká (souvisí s předchozím)
- nestihnu mít víc dětí, když to bude tak dlouho trvat
- muž mě nebude mít rád a nebude si mě chtít vzít
- jsem špatná
- je to moje osobní selhání
- stydím se za to, že to nejde (souvisí s dvěma předchozími)
Mohla bych tu teď ke každému strachu napsat, že to není pravda (vím, že není!) a argumentovat proč. Ale o to mi nejde. Já to hlavou vím velice dobře. Ten, kdo ovšem logickým argumentům nerozumí, je moje tělo (sic!). No, zkuste mu vysvětlit, že nemá toužit a bolet, jelikož není pravda, že jde o moje selhání. Nefunguje to. Touží a bolí dál.
Tak zkusíme jinou metodu. Jedná se o takovou kombinaci NLP, metody Byron Katie, focusingu a jiných podobných metod zaměřených na práci s tělem. Je to asi takto:
Lehám si na záda, zavřu oči a naciťuju se na sebe. Vnímám v těle drobné napětí. Není to u mě nic neobvyklého, mám ho často, a když jsem rozrušená (což teď jsem dost), tak zvláště. Sedí mi v levé části pánve. Jemně ho vnímám a sleduju při tom, jak se má zbytek těla. Pokládám si první otázku „Jak mě ovlivňuje to, že se bojím?“. Velmi. Strachy mě svírají a trápí, ačkoli současně nic nespraví a nemají žádný přínos.
Pokládám si další otázku „Jaké by to bylo, kdybych se nebála?“ Nejde ovšem o rozumové cvičení. Zaměřuju se do těla a otázku upřesňuji. „Jak bych se cítila, kdybych se nebála?“ Chcete-li otázku bez záporu, lze se zeptat například „Jak bych se cítila, kdybych se přestala bát?“ Popř. po vzoru Katie Byron se můžete zeptat „Kým bych byla, kdybych se nebála nebo kdybych se přestala bát?“
Po těle se rozlévá příjemný pocit. Představuju si, jak bych se cítila a jak bych při tom vypadala. Byla bych volná, přichází mi. Svobodná. Lehká. Moje strachy by mě netrápily. Dokázala bych se radost z těhotenství druhých a netrápit se, že nejsem taky těhotná, protože by nebylo nic, čeho bych se měla bát. Neplodnost by nebyla téma.
Ještě chvilku tam zůstávám a užívám si tu lehkost. Zapamatovávám si ji. Je mi jasné, že ji zatím neudržím po celý čas, ale pravidelným opakováním se to bude stále zlepšovat. Miminko mi sice toto cvičení nepřinese, ale vnitřní klid by mohlo.
S láskou
s
