Další velké téma, které se s mým „netěhotenstvím“ pojí a je veliké, je vina. Mám totiž pocit, že skutečnost, že stále těhotná nejsem, je moje vina.
Věřím tomu, že každé těhotenství nebo netěhotenství má nějaký důvod. Někdy zdravotní, někdy psychický, někdy na úrovni duše. Rüdiger Dahlke ve své knize Nemoc jako symbol uvádí celou řadu duchovních příčin neplodnosti, a není to hezké čtení. Většina jsou různé strachy, úzkosti a obavy, které mj., slovy pana Dahlkeho, vytvářejí tak úzké místo, že žádná duše neprojde… (ať už si o duších myslíte cokoli, prosím, nezavrhujte to hned…)
Mám nějaké strachy? Samozřejmě, že mám. Už jsem tu o tom psala. Takže je to tak, že si sama svými nevědomými strachy bráním otěhotnět? Možná ano. No a není to tedy snad moje vina? A když ne moje, tak čí?
Určitě znáte tu krásnou mantru o tom, že jsou věci, které můžeme změnit, věci, které nemůžeme změnit a potřebujeme moudrost k tomu, abychom rozlišili, které jsou které. A pak ještě sílu a pokoru, abychom ty, které změnit nemůžeme, mohli v klidu přijmout.
Tak jak je to s tou vinou? Dělám tu myšlenkový faul, jestli jste si všimli. Nahoře říkám, že věřím, že každé netěhotenství má svoji příčinu a příčiny dělím na zdravotní, psychické a duševní. Jenže současně věřím, že ty příčiny na úrovni duše nemůžu ovlivnit. Jestliže se duše miminka rozhoduje o tom, jestli si nás vybere nebo nevybere za rodiče, jak to můžu ovlivnit? Jak to může být moje vina?
Potácím se mezi tím, co můžu ovlivnit, a tím, co ovlivnit nejde. Upínám se jen to, co ovlivnit můžu, a mám pocit, že to dělám špatně. A v tom je ta má vina. V mém úzkém vidění s optikou viny je to takto: nejsem těhotná, protože mám nějaké strachy, které tomu brání. Čili moje vina. No jo, ale dokáže snad někdo zaručit, že když se těch strachů zbavím, tak otěhotním? Nedokáže, protože tak schématické to není. Takže – je to skutečně moje vina? Samozřejmě, že není.
Je ale moje odpovědnost, jak se k tomu postavím. Opět mám dvě nadepsané možnosti – měnit, to co měnit lze, a přijmout to, co měnit nelze. Zbavit se viny a hledat tu pokoru a moudrost. Zjišťovat, co patří do které skupiny. Pracovat se svými strachy a vědomě zvětšovat ten úzký prostor pro novou duši. A současně přijímat, že nic z toho nezaručí, že k tomu pak skutečně dojde…
Uf. Dělám to tak. A je to dost těžké. Je těžké nenechat vinu, aby mě zavalila. Musím si to neustále připomínat. I to, že na těhotnění jsme čtyři – já, můj muž, miminko a Bůh. Možná by pomohla i modlitba (aneb vracím se vlastně k tomu, že jediné, co pomáhá, je šukat a modlit se :-)). Držte se! Já se držím…
