Od okamžiku, kdy jsme se s mužem rozhodli, že už bychom rádi měli dítě, přišla osmá menstruace. Jsem zase smutná a trápí mě, že to nevyšlo. Už jsem s tím ale tak nějak počítala a jsem smutná o něco méně než dřív. Cítím, že se začínám pomalu vnitřně smiřovat s tím, že to nemám pod kontrolou a že miminko zatím nebude. Současně s tím, jak to píšu, mi po těle běží lítost a derou se mi do očí slzy. Ještě nejsem tak úplně smířená.
Vnímám tu lítost a nechávám ji protékat svým tělem…
Poslední dobou ale pozoruji, že můj náhled na to, že miminko zatím nepřišlo, pomaloučku mění. Pořád to chci a pořád se pro to snažím něco udělat. Už to ale méně vnímám jako svoji chybu. Mám stále víc a víc pochopení pro to, že miminko má vlastní plány a ty se s těmi mými nemusejí krýt. Je to jako bych si přála, aby přišel na návštěvu někdo, kdo si to ale zatím představuje jinak. To se stává. Já můžu jen dát najevo, že jsem připravená a počkat až ten druhý přijde. I když je mi to třeba líto, protože se už těším.
Přemítám i nad tím, co by tomu mému trápení říkala má duše? Jak by se jí asi líbilo, že mě něco tak nádherného a zázračného, jako je početí dítě, souží a trápí? Jak by se jí líbilo, že se bojím a že jsem netrpělivá? Co by říkala na to, že nejsem spokojená s jejími plány?
Pomalu se uzdravuji a dostávám se skrze smutek a truchlení k naději. Protože, jak řekl Václav Havel, „naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Držte se!
s
