Nejsem zrovna typ pacienta, který by bezmezně věřil doktorům. Respektuju, že toho obecně vědí o lidském těle hodně, ale o mně toho mnoho nevědí. Respektuju moderní medicínu v oblasti akutní medicíny úrazů apod., ale ve zbytku vnímám velký deficit v citlivém a celostním přístupu k člověku a vadí mi, že se na tělo pohlíží jako na stroj oddělený od psychiky. Doktoři mě pak taky velmi stresují svým přístupem „tohle musíte užívat, jinak se vám stane toto…“, aniž by čekali, jestli se to skutečně stane. Poslední dobou se jich v zásadě bojím, resp. bojím se toho, že jim nedokážu čelit a že tváří v tvář si nedokážu obhájit, že jejich léčbu nechci.
A tak nepřekvapí, že čtu knihy jako je tato 🙂
Je celkem dobrá. Už jsem podobné knihy četla, byť ne na téma péče o děti, takže mě to nešokovalo. Na knihu jsem přišla na základě tipu od doktorky Elekové, která také ostatní své kolegy nestaví na peidestal, ale nabádá k ostražitosti.
A přesně v takovém duchu kniha je. Nabádá rodiče, aby se vyhýbali péči lékařů, která škodí. U mnoha onemocnění vysvětluje, že nejsou nebezpečná a že se bez lékaře uzdravují stejně rychle jako s lékařem, ne-li rychleji. Vysvětluje, že léky ne vždy pomáhají, spíš naopak.
A co mě asi nejvíc zaujalo a nejvíc mi ulpělo, bylo to, když napsal, že za neodbytnou touhou dítě léčit (i když mu to vlastně nepomáhá, nebo třeba i škodí), je to, že když se udělá aspoň něco, ÚLEVU POCIŤUJE RODIČ! A tedy že jsme to vlastně my, rodiče (tedy spíš oni, rodiče :-)), kdo trvají často na nepotřebné péči, neboť jim se uleví, když lékař něco, cokoli udělá, přestože to pro dítě ve skutečnosti žádný význam nemá. Nad tím, si myslím, je potřeba se hodně zamyslet, neboť to nás provází celý životem. Máme potřebu řešit okolí ne proto, aby jim se ulevilo, ale aby se především ulevilo nám… No, kdo z vás to, vážení přátelé, nemá?
Každopádně knihu velice doporučuji, zvláště těm z vás, kdo doktorům ještě všechno věříte 🙂
s
