V rámci terapeutického výcviku, kterého jsem frekventantkou, máme i povinné hodiny individuální terapie. Teď v neděli jsem zrovna jednu z nich absolvovala. Hlavním tématem, o které jsme mluvili, bylo něco jiného, ale zbylo nám dvacet minut čas.
„Máme ještě čas, o čem bys ještě chtěla mluvit?“ ptá se mě lektor – terapeut.
„Co bys navrhoval, když jsi tady celý víkend pozoroval moje témata?“ reaguju.
„To těhotenství,“ odpovídá terapeut.
„Souhlasím. Taky bych to navrhla, kdybys to neřekl,“ říká já.
„Tak, jak to máš?“ ptá se.
„Moc mě to bolí, že to nejde,“ nestačím ani doříct a po tvářích se mi koulejí slzy jako hrachy a tělem mi probíhá bolestivý výboj.
Moc mě to bolí. Trápím se. Je mi to líto. Je potřeba si to přiznat a nebránit se slzám ani té bolesti. Moc mě to bolí. A tak to je.
S.
