Buddhisté mají jedno dost „děsivé“ cvičení – učí ho třeba Pema Chodrön ve své knize When Things Fall Apart. Je ale současně nesmírně účinné, aspoň v mém případě ano. V čem spočívá? V tom, že se představujete to, čeho se nejvíc bojíte. Na mém konkrétním případě tedy například to, že nikdy neotěhotním.
O co jde?
Cílem cvičení je setkat se se svým strachem. Strach, který pociťujeme, ale vyhýbáme se mu, nad námi má velkou moc. Jsme schopni udělat spoustu věcí, abychom se mu vyhnuli a nemuseli se s ním střetávat. Bojíme se a bojíme se strachu. Tím, že se odvážíme udělat tento krok, a se strachem se potkáme, mu můžeme více porozumět a v bezpečném prostředí si ho prožít. Paradoxně, právě tímto postupem může dojít k tomu, že se nakonec oslabí a my budeme volní.
Jak na to?
Podstatou cvičení je soustředit se při něm na svoje tělo a na tělesné vjemy, které při tom budeme zažívat. Je-li to možné, nebraňme se tomu, abychom ten strach skutečně pocítili. Cvičení může být velmi intenzivní a může i nějaký čas trvat, než se nám ho skutečně podaří zvládnout. U mě, na tom konkrétním případě strachu z toho, že nikdy neotěhotním, trvalo rozhodně několik týdnů, než jsem byla schopná ve cvičení pokročit, aniž by mě zalila vlna stresu a lítosti následovaná potoky slz. Buďte na sebe proto opatrní a laskaví. Není rozhodně cílem natlačit se do představy, která ve vás bude aktivovat vysokou úroveň stresu, takže postupujte pomalu a trpělivě.
Jakmile cítíte, že je to možné, doporučuji provádět cvičení takto. Najděte si klidné místo, kde se cítíte dobře a kde vás nikdo nebude rušit. Pro mě osobně je to postel, buď brzy ráno po probuzení, když muž ještě spí, nebo večer, než si přijde lehnout za mnou. Ležím sama v posteli a soustředím se na sebe. Začnu tím, že provedu uvolňovací cvičení, nacítím se na sebe a chvilku zkoumám, jak se vlastně cítím. Jakmile se cítím připravená, pustím se do cvičení a říkám si: Jaké by to bylo, kdybych nikdy neotěhotněla? Jak bych se cítila, kdybych nikdy neměla děti? Položím otázku a zaměřuju svoji pozornost do těla. Do mysli přitom přicházejí obrazy, to je samozřejmě zcela v pořádku, ale za stěžejní považuji dívat se do těle a sledovat vjemy, které tato představa vyvolává…
Každý z nás bude pociťovat něco jiného… strach… smutek… vztek… křivdu… nespravedlnost… zklamání… selhání… Všechno, co přijde, zaznamenám a nechám protéct tělem. Ničemu nebráním a čekám, až to odezní. Jen to sleduju s laskavou pozorností. Čas od času to zopakuji. Dnes jsem již schopná cvičení udělat, aniž bych u toho cítila nějaké velmi silné emoce nebo brečela. Můj strach pomalu mizí. Můj smutek pomalu odplouvá.
Dá se to aplikovat na cokoli.
S.
