Nechci být těhotná?

V levných knihách jsem si koupila knihu od Gaye Hendrickse s názvem Rok vědomého života (365 inspirací pro naplněný a smysluplný život). Pana Hendrickse znám, už jsem od něj něco četla, a i tohle je rozhodně kniha, která stojí za pozornost. Na každý den přináší nějaké cvičení. Ne všechna mě zaujala, ale tohle ano. Jmenuje se „Jak poznat, o co vám jde“ a je určeno pro 4. leden.

V úvodu k tomuto cvičení autor píše: „Poznat, o co vám jde, je docela snadné – jen se podívejte na výsledky, které vytváříte. Jeden kamarád si mi stěžoval, že za poslední rok ztratil spoustu času a energie vymýšlením, jak vyzrát na finanční úřad. Zeptal jsem se ho tedy, proč chce trávit čas zrovna takhle. Namítl: „Ale nechci!“ A hned na to se zkrotle usmál, protože mu to došlo. Později mi telefonoval, aby mi řekl, na co přišel: „Když využiju svou energii jinak než na boj s finančním úřadem, nebudu muset složitě hledat nové zdroje příjmů a výdajů.“ Mnoho z vás žije s pomýlenou představou, že záměry jsou jiné než výsledky, ke kterým docházíte. Jakmile však přijmete skutečnost, že výsledky, které vytváříte, jsou nevědomé záměry, které se viditelně projevují, hodně se tím v životě zjednoduší.

Podobný koncept zastává ve svých knihách i Zdeňka Jordánová, která říká, že nikdo nedělá nic, co nechce, a to včetně nemocí a nehod. Za vším tak podle ní také stojí nějaký náš nevědomý záměr…

Cvičení pana Hendrickse pak vypadá takto:

Zvolte si jedno konkrétní téma, které vás trápí. Například si můžete vybrat „neustálé dohadování s manželem“ Vyslovte nevědomý záměr, který vytváří tento výsledek: „Hádám se s manželem, protože mi jde o to, abychom se hádali.“ Všimněte si, jak se vaše tělo i mysl proti tomuto silnému tvrzení snaží bránit. Ale taky si všimněte určitého rozjaření, které pramení z toho, že jste se konečně vědomě přihlásili ke svým nevědomým záměrům. Teď jste na místě řidiče.

Tak dobře. Zvolím si svoje téma. Ani po devíti měsících stále nejsem těhotná. A tedy: „Nejsem těhotná, protože nechci být těhotná.“ Uff. Fuj! Vůbec mi to neleze přes pusu. Jak vůbec něco takového můžu vyslovit? Vždyť přece chci být těhotná! Není ten chlap blázen? Nebo je snad možné, že těhotná být nechci? No… tak nevědomé záměry jsou skutečně nevědomé a od těch vědomých mohou být odlišné… Takže… takže… je skutečně možné, že těhotná být nechci? Ano, samozřejmě. Měla bych se stydět? Nebo se jít zahrabat? Ne! Ale proč teda nechci? Na tuto otázku už si musím odpovědět bez pomoci cvičení. Pomocná otázka může být „Čemu se bráním tím, že odmítám těhotenství?“ Nevím. To bude na dýl…

s.

Postavit se strachům čelem

Buddhisté mají jedno dost „děsivé“ cvičení – učí ho třeba Pema Chodrön ve své knize When Things Fall Apart. Je ale současně nesmírně účinné, aspoň v mém případě ano. V čem spočívá? V tom, že se představujete to, čeho se nejvíc bojíte. Na mém konkrétním případě tedy například to, že nikdy neotěhotním.

O co jde?

Cílem cvičení je setkat se se svým strachem. Strach, který pociťujeme, ale vyhýbáme se mu, nad námi má velkou moc. Jsme schopni udělat spoustu věcí, abychom se mu vyhnuli a nemuseli se s ním střetávat. Bojíme se a bojíme se strachu. Tím, že se odvážíme udělat tento krok, a se strachem se potkáme, mu můžeme více porozumět a v bezpečném prostředí si ho prožít. Paradoxně, právě tímto postupem může dojít k tomu, že se nakonec oslabí a my budeme volní.

Jak na to?

Podstatou cvičení je soustředit se při něm na svoje tělo a na tělesné vjemy, které při tom budeme zažívat. Je-li to možné, nebraňme se tomu, abychom ten strach skutečně pocítili. Cvičení může být velmi intenzivní a může i nějaký čas trvat, než se nám ho skutečně podaří zvládnout. U mě, na tom konkrétním případě strachu z toho, že nikdy neotěhotním, trvalo rozhodně několik týdnů, než jsem byla schopná ve cvičení pokročit, aniž by mě zalila vlna stresu a lítosti následovaná potoky slz. Buďte na sebe proto opatrní a laskaví. Není rozhodně cílem natlačit se do představy, která ve vás bude aktivovat vysokou úroveň stresu, takže postupujte pomalu a trpělivě.

Jakmile cítíte, že je to možné, doporučuji provádět cvičení takto. Najděte si klidné místo, kde se cítíte dobře a kde vás nikdo nebude rušit. Pro mě osobně je to postel, buď brzy ráno po probuzení, když muž ještě spí, nebo večer, než si přijde lehnout za mnou. Ležím sama v posteli a soustředím se na sebe. Začnu tím, že provedu uvolňovací cvičení, nacítím se na sebe a chvilku zkoumám, jak se vlastně cítím. Jakmile se cítím připravená, pustím se do cvičení a říkám si: Jaké by to bylo, kdybych nikdy neotěhotněla? Jak bych se cítila, kdybych nikdy neměla děti? Položím otázku a zaměřuju svoji pozornost do těla. Do mysli přitom přicházejí obrazy, to je samozřejmě zcela v pořádku, ale za stěžejní považuji dívat se do těle a sledovat vjemy, které tato představa vyvolává…

Každý z nás bude pociťovat něco jiného… strach… smutek… vztek… křivdu… nespravedlnost… zklamání… selhání… Všechno, co přijde, zaznamenám a nechám protéct tělem. Ničemu nebráním a čekám, až to odezní. Jen to sleduju s laskavou pozorností. Čas od času to zopakuji. Dnes jsem již schopná cvičení udělat, aniž bych u toho cítila nějaké velmi silné emoce nebo brečela. Můj strach pomalu mizí. Můj smutek pomalu odplouvá.

Dá se to aplikovat na cokoli.

S.

Všem čekajícím maminkám…

… posílám tuhle krátkou buddhistickou meditaci:

May you be safe and protected,

may you be healthy on body and mind,

may you be happy,

may you be at ease and live in peace.

V češtině to zní zhruba takto, ale já mám raději anglickou verzi: Ať jste v bezpečí, ať jste zdravé na těle i na duši, ať jste šťastné, ať žijete v klidu a míru…

Moc mě to bolí

V rámci terapeutického výcviku, kterého jsem frekventantkou, máme i povinné hodiny individuální terapie. Teď v neděli jsem zrovna jednu z nich absolvovala. Hlavním tématem, o které jsme mluvili, bylo něco jiného, ale zbylo nám dvacet minut čas.

„Máme ještě čas, o čem bys ještě chtěla mluvit?“ ptá se mě lektor – terapeut.

„Co bys navrhoval, když jsi tady celý víkend pozoroval moje témata?“ reaguju.

„To těhotenství,“ odpovídá terapeut.

„Souhlasím. Taky bych to navrhla, kdybys to neřekl,“ říká já.

„Tak, jak to máš?“ ptá se.

„Moc mě to bolí, že to nejde,“ nestačím ani doříct a po tvářích se mi koulejí slzy jako hrachy a tělem mi probíhá bolestivý výboj.

Moc mě to bolí. Trápím se. Je mi to líto. Je potřeba si to přiznat a nebránit se slzám ani té bolesti. Moc mě to bolí. A tak to je.

S.

Robert S. Mendelsohn: Jak pečovat o zdraví dítěte… navzdory vašemu lékaři

Nejsem zrovna typ pacienta, který by bezmezně věřil doktorům. Respektuju, že toho obecně vědí o lidském těle hodně, ale o mně toho mnoho nevědí. Respektuju moderní medicínu v oblasti akutní medicíny úrazů apod., ale ve zbytku vnímám velký deficit v citlivém a celostním přístupu k člověku a vadí mi, že se na tělo pohlíží jako na stroj oddělený od psychiky. Doktoři mě pak taky velmi stresují svým přístupem „tohle musíte užívat, jinak se vám stane toto…“, aniž by čekali, jestli se to skutečně stane. Poslední dobou se jich v zásadě bojím, resp. bojím se toho, že jim nedokážu čelit a že tváří v tvář si nedokážu obhájit, že jejich léčbu nechci.

A tak nepřekvapí, že čtu knihy jako je tato 🙂

Je celkem dobrá. Už jsem podobné knihy četla, byť ne na téma péče o děti, takže mě to nešokovalo. Na knihu jsem přišla na základě tipu od doktorky Elekové, která také ostatní své kolegy nestaví na peidestal, ale nabádá k ostražitosti.

A přesně v takovém duchu kniha je. Nabádá rodiče, aby se vyhýbali péči lékařů, která škodí. U mnoha onemocnění vysvětluje, že nejsou nebezpečná a že se bez lékaře uzdravují stejně rychle jako s lékařem, ne-li rychleji. Vysvětluje, že léky ne vždy pomáhají, spíš naopak.

A co mě asi nejvíc zaujalo a nejvíc mi ulpělo, bylo to, když napsal, že za neodbytnou touhou dítě léčit (i když mu to vlastně nepomáhá, nebo třeba i škodí), je to, že když se udělá aspoň něco, ÚLEVU POCIŤUJE RODIČ! A tedy že jsme to vlastně my, rodiče (tedy spíš oni, rodiče :-)), kdo trvají často na nepotřebné péči, neboť jim se uleví, když lékař něco, cokoli udělá, přestože to pro dítě ve skutečnosti žádný význam nemá. Nad tím, si myslím, je potřeba se hodně zamyslet, neboť to nás provází celý životem. Máme potřebu řešit okolí ne proto, aby jim se ulevilo, ale aby se především ulevilo nám… No, kdo z vás to, vážení přátelé, nemá?

Každopádně knihu velice doporučuji, zvláště těm z vás, kdo doktorům ještě všechno věříte 🙂

s

Mít dítě. O čí potřeby tu vlastně jde?

Dnes jsem došla k jednomu důležitému uvědomění. Tím, že si přeju mít miminko v době, kdy to chci já a kdy to vyhovuje mně, vlastně říkám – já to takto chci a ty bys to tak mělo udělat. A když to tak nebude, jsem frustrovaná. A chci, aby to bylo po mém.

No jo, jenže tím vlastně to dítě stavím do polohy, že by mělo uspokojit moji potřebu ho mít.

Ale od toho tady děti nejsou, že ne? Aby uspokojovaly potřeby rodičů…

Nemělo by to být spíš tak, že jsou tady rodiče od toho, aby uspokojovali potřeby dětí? Včetně potřeby nechat je přijít, kdy ony samy chtějí? Prostě být tu pro ně bez očekávání na ně kladených ještě před početím?

s

Protruchlit se k naději

Od okamžiku, kdy jsme se s mužem rozhodli, že už bychom rádi měli dítě, přišla osmá menstruace. Jsem zase smutná a trápí mě, že to nevyšlo. Už jsem s tím ale tak nějak počítala a jsem smutná o něco méně než dřív. Cítím, že se začínám pomalu vnitřně smiřovat s tím, že to nemám pod kontrolou a že miminko zatím nebude. Současně s tím, jak to píšu, mi po těle běží lítost a derou se mi do očí slzy. Ještě nejsem tak úplně smířená.

Vnímám tu lítost a nechávám ji protékat svým tělem…

Poslední dobou ale pozoruji, že můj náhled na to, že miminko zatím nepřišlo, pomaloučku mění. Pořád to chci a pořád se pro to snažím něco udělat. Už to ale méně vnímám jako svoji chybu. Mám stále víc a víc pochopení pro to, že miminko má vlastní plány a ty se s těmi mými nemusejí krýt. Je to jako bych si přála, aby přišel na návštěvu někdo, kdo si to ale zatím představuje jinak. To se stává. Já můžu jen dát najevo, že jsem připravená a počkat až ten druhý přijde. I když je mi to třeba líto, protože se už těším.

Přemítám i nad tím, co by tomu mému trápení říkala má duše? Jak by se jí asi líbilo, že mě něco tak nádherného a zázračného, jako je početí dítě, souží a trápí? Jak by se jí líbilo, že se bojím a že jsem netrpělivá? Co by říkala na to, že nejsem spokojená s jejími plány?

Pomalu se uzdravuji a dostávám se skrze smutek a truchlení k naději. Protože, jak řekl Václav Havel, „naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Držte se!

s

„Bejt mámou je nejvíc.“

Jak zkouším kde co a mluvit s různými lidmi, setkala jsem se včera s bývalou kolegyní z práce. Odešla už do důchodu, dělá teď EFT, poradenství s nějakými energy preparáty a tak podobně. Občas, když nevím kudy kam, k ní zajdu, a vždycky mě vyslechne a pomůže. Stejně tomu bylo včera.

Její hlavní poselství? Nemysli na nic špatného, neřeš žádné negativní myšlenky, žádné strachy! A pak přišla ta hlavní zpráva. Tato kolegyně má totiž manžela, který měl kdysi rakovinu a prodělal chemickou léčbu. Krátce po ní počali dítě, které bylo postižené. Chlapec dodnes žije, je mu ke čtyřicítce.

A kolegyně mi najednou říká, slzy v očích: „Hele, nemysli na žádné strachy. Já mám postiženého kluka. A kdybych ti měla říct, jestli takové dítě nebo žádné dítě, tak rozhodně dítě mít. Bejt mámou je nejvíc.“ I já mám slzy v očích… Amen.

Soňa

Nechat se vyšetřit?

Je sedm měsíců pokusů o těhotenství hodně nebo málo? Jsou lékaři, kteří tvrdí, že je potřeba to zkoušet aspoň rok. Jsou tací, kteří tvrdí, že zejména u starších matek je rok příliš dlouhá doba na čekání a řešili by to už po půl roce. Snad každý má nějakého známého, který má nějakou kamarádku, která se nechala vyšetřit, absolvovala nějaký jednoduchý zákrok a dnes se již těší z miminka a lituje, proč se nenechala vyšetřit dřív.

U nás toto téma najednou taky přišlo. Z několik stran začali lidé naznačovat, že se mám nechat vyšetřit.

Ale já to tak zatím necítím. S výzvami, které netěhotenství přináší, se vypořádávám psychicky a emocionálně. Pracuju se svými strachy, se svým nutkáním mít všechno pod kontrolou, hledám způsoby, jak se učit důvěřovat chodu života a jak věřit, že miminko má svůj plán a že přijde v pravý čas, jak se uvolňovat.

Nevylučuju, že se časem vyšetřit nechám, pokud se to nepodaří. Asi tomu dám ten rok, uvidím. Ještě k tomu zbývá pět měsíců. Nemám momentálně pocit, že by lékařské vyšetření byla ta správná věc, kterou bych měla a chtěla udělat. Obecně se snažím lékařským doporučením vyhýbat, protože jsem si uvědomila, že mi přinášejí všechno jiné, jen ne uvolnění. Možná toho budu také někdy litovat. Rozhodnutí k lékaři nejít je moje vědomá volba, kterou v podstatě taky vyjadřuju důvěru sobě, Radimovi, miminku i vesmíru, že to zvládneme ve vlastním životě uspořádat sami. A na to není sedm měsíců vůbec žádná dlouhá doba…

S láskou

s