Vina

Další velké téma, které se s mým „netěhotenstvím“ pojí a je veliké, je vina. Mám totiž pocit, že skutečnost, že stále těhotná nejsem, je moje vina.

Věřím tomu, že každé těhotenství nebo netěhotenství má nějaký důvod. Někdy zdravotní, někdy psychický, někdy na úrovni duše. Rüdiger Dahlke ve své knize Nemoc jako symbol uvádí celou řadu duchovních příčin neplodnosti, a není to hezké čtení. Většina jsou různé strachy, úzkosti a obavy, které mj., slovy pana Dahlkeho, vytvářejí tak úzké místo, že žádná duše neprojde… (ať už si o duších myslíte cokoli, prosím, nezavrhujte to hned…)

Mám nějaké strachy? Samozřejmě, že mám. Už jsem tu o tom psala. Takže je to tak, že si sama svými nevědomými strachy bráním otěhotnět? Možná ano. No a není to tedy snad moje vina? A když ne moje, tak čí?

Určitě znáte tu krásnou mantru o tom, že jsou věci, které můžeme změnit, věci, které nemůžeme změnit a potřebujeme moudrost k tomu, abychom rozlišili, které jsou které. A pak ještě sílu a pokoru, abychom ty, které změnit nemůžeme, mohli v klidu přijmout.

Tak jak je to s tou vinou? Dělám tu myšlenkový faul, jestli jste si všimli. Nahoře říkám, že věřím, že každé netěhotenství má svoji příčinu a příčiny dělím na zdravotní, psychické a duševní. Jenže současně věřím, že ty příčiny na úrovni duše nemůžu ovlivnit. Jestliže se duše miminka rozhoduje o tom, jestli si nás vybere nebo nevybere za rodiče, jak to můžu ovlivnit? Jak to může být moje vina?

Potácím se mezi tím, co můžu ovlivnit, a tím, co ovlivnit nejde. Upínám se jen to, co ovlivnit můžu, a mám pocit, že to dělám špatně. A v tom je ta má vina. V mém úzkém vidění s optikou viny je to takto: nejsem těhotná, protože mám nějaké strachy, které tomu brání. Čili moje vina. No jo, ale dokáže snad někdo zaručit, že když se těch strachů zbavím, tak otěhotním? Nedokáže, protože tak schématické to není. Takže – je to skutečně moje vina? Samozřejmě, že není.

Je ale moje odpovědnost, jak se k tomu postavím. Opět mám dvě nadepsané možnosti – měnit, to co měnit lze, a přijmout to, co měnit nelze. Zbavit se viny a hledat tu pokoru a moudrost. Zjišťovat, co patří do které skupiny. Pracovat se svými strachy a vědomě zvětšovat ten úzký prostor pro novou duši. A současně přijímat, že nic z toho nezaručí, že k tomu pak skutečně dojde…

Uf. Dělám to tak. A je to dost těžké. Je těžké nenechat vinu, aby mě zavalila. Musím si to neustále připomínat. I to, že na těhotnění jsme čtyři – já, můj muž, miminko a Bůh. Možná by pomohla i modlitba (aneb vracím se vlastně k tomu, že jediné, co pomáhá, je šukat a modlit se :-)). Držte se! Já se držím…

Motivační tučňák ;-)

Když jsem se s tučňákem setkala poprvé, pěkně mě štval. Měl mě motivovat ke splnění domácího úkolu z programování, který byl těžký, vůbec se mi do něj nechtělo a to poslední, co jsem potřebovala, byl nějaký blbý tučňák 🙂 Když jsem ho teď viděla znovu, už mi přišel vlastně docela roztomilý a došlo mi, že se stejně tak dobře hodí pro někoho, kdo nemůže otěhotnět…

Takže tady je! Užijte si ho 🙂 (Jen neposlouchejte to „work hard“ :-))

You Can Do It Love GIF - Find & Share on GIPHY

Já a moje strachy

Další menstruace za námi. Jsem na sebe pyšná, že jsem méně smutná než posledně. Pak se dozvím od další kamarádky, že je ve čtvrtém měsíci a všechna pýcha je pryč. Místo toho jsou jen slzy, bolest, smutek a nenaplněná touha. Vyvstávají různá témata. Přemýšlím, jestli nebylo trochu předčasné a trochu rouhavé pojmenovat tento blog „vědomé těhotenství“, když se zde zatím o žádném těhotenství nedá mluvit ani psát. Tak zkusím být věrná aspoň tomu slůvku „vědomé“.

S každým dalším neúspěšným pokusem přichází další a další témata a další a další povzbuzování od okolí. I můj muž by považoval za nejlepší to „neřešit“. Což se vždy líp řekne, než udělá. Jak to chcete neřešit, když každá vaše buňka okamžitě vnímá všechny těhotné a všechny děti v okolí? Jak to chcete neřešit, když vaše srdce pláče a útroby se svírají? Tak co s tím? Neřešit to, nebo vypustit, je výsledek. K tomu se ovšem musím prořešit… To jsem celá já. Celý život stále něco řeším. Většinou sebe. Jak jsem v nepořádku a musím všechno zlepšit. To není zrovna správné nastavení pro početí nového života. A tím vzniká trochu začarovaný kruh – jelikož se početí nedaří, je potřeba něco udělat a něco zlepšit, a tak stále dokola.

Ne, Soničko, už není potřeba nic zlepšit. Je to v pořádku tak, jak to je. Ty nemáš žádný problém. Vlastně jo, jeden máš, a to je strach. Strachů mám spoustu, a to jak těch, co se stane, když neotěhotním, tak těch, co se stane až otěhotním (haha :-).

Tak tu teď zmíním ty první. Následuje můj osobní výčet strachů „pořád nejsem těhotná“:

  • trvá to dlouho, nikdy se to nepodaří
  • už jsem stará, propásla jsem svoji šanci, už to nepůjde
  • čas utíká (souvisí s předchozím)
  • nestihnu mít víc dětí, když to bude tak dlouho trvat
  • muž mě nebude mít rád a nebude si mě chtít vzít
  • jsem špatná
  • je to moje osobní selhání
  • stydím se za to, že to nejde (souvisí s dvěma předchozími)

Mohla bych tu teď ke každému strachu napsat, že to není pravda (vím, že není!) a argumentovat proč. Ale o to mi nejde. Já to hlavou vím velice dobře. Ten, kdo ovšem logickým argumentům nerozumí, je moje tělo (sic!). No, zkuste mu vysvětlit, že nemá toužit a bolet, jelikož není pravda, že jde o moje selhání. Nefunguje to. Touží a bolí dál.

Tak zkusíme jinou metodu. Jedná se o takovou kombinaci NLP, metody Byron Katie, focusingu a jiných podobných metod zaměřených na práci s tělem. Je to asi takto:

Lehám si na záda, zavřu oči a naciťuju se na sebe. Vnímám v těle drobné napětí. Není to u mě nic neobvyklého, mám ho často, a když jsem rozrušená (což teď jsem dost), tak zvláště. Sedí mi v levé části pánve. Jemně ho vnímám a sleduju při tom, jak se má zbytek těla. Pokládám si první otázku „Jak mě ovlivňuje to, že se bojím?“. Velmi. Strachy mě svírají a trápí, ačkoli současně nic nespraví a nemají žádný přínos.

Pokládám si další otázku „Jaké by to bylo, kdybych se nebála?“ Nejde ovšem o rozumové cvičení. Zaměřuju se do těla a otázku upřesňuji. „Jak bych se cítila, kdybych se nebála?“ Chcete-li otázku bez záporu, lze se zeptat například „Jak bych se cítila, kdybych se přestala bát?“ Popř. po vzoru Katie Byron se můžete zeptat „Kým bych byla, kdybych se nebála nebo kdybych se přestala bát?“

Po těle se rozlévá příjemný pocit. Představuju si, jak bych se cítila a jak bych při tom vypadala. Byla bych volná, přichází mi. Svobodná. Lehká. Moje strachy by mě netrápily. Dokázala bych se radost z těhotenství druhých a netrápit se, že nejsem taky těhotná, protože by nebylo nic, čeho bych se měla bát. Neplodnost by nebyla téma.

Ještě chvilku tam zůstávám a užívám si tu lehkost. Zapamatovávám si ji. Je mi jasné, že ji zatím neudržím po celý čas, ale pravidelným opakováním se to bude stále zlepšovat. Miminko mi sice toto cvičení nepřinese, ale vnitřní klid by mohlo.

S láskou

s

Uvěřila jsem doktorům, že jsem stará

Je mi 36 let. Dodnes si pamatuju na tento článek. Ani na něj radši neklikejte, píše se tam, že by ženy měly otěhotnět nejpozději do… Nebudu sem ani psát, do kdy to podle doktorů je. Stačí, když napíšu, že jsem to už prošvihla. Každý rok pár takových článků vyjde. Zaznamenám je a předstírám, že mě nezajímají. K čemu vůbec jsou? Mám se na jejich základě rozhodnout, že děti nechci? Nebo mě prostě mají jen vyděsit?

Protože přesně tak na mě působí… vyvolávají ve mně nejistotu. Pochyby o sobě samé. Tvrdí mi, že jsem moc stará na to, abych měla dítě. Nebo že ho tím aspoň ohrožuju. A já, kráva blbá, jsem jim to uvěřila.

Když jsem ale příliš stará, jak je možné, že se stránky novin plní zprávami o ženách, které se staly matkami později než já? Jak je možné, že v knihách čtu o tom, jak babičky autorek rodily v 19. století děti ještě v padesáti? Jak je možné, že ve stejném věku rodí děti i ženy v některých indiánských kmenech? Jak píše moje oblíbená doktorka, Christiane Northrup, asi proto, že jim nikdo neřekl, že mají stará vajíčka.

Doktoři milují statistiky. O mně ale ti stejní doktoři nevědí vůbec nic. Nevědí, že nekouřím, prakticky nepiju, zajímám se o to, co jím a přiměřeně se hýbu. Nevědí, že žiju vědomý život, který mě nesmírně baví, s mužem, kterého miluju. Netuší, že pořádně žiju teprve tak pět šest let. Nemají ponětí o tom, jak za poslední roky mládnu.

A do toho, jestli si mě nějaké miminko vybere, a jaké to bude, jim vůbec nic není. Duše se po žádných statistikách neptá…

s

Chtěli byste se narodit někomu, kdo se bojí?

Je to už víc než půl roku od okamžiku, kdy jsme se s mužem rozhodli, že chceme dítě. Zatím ho nečekáme. Tento týden by se dal označit za další pokus. A musím říct, že se cítím mnohem klidnější než dřív.

Leželi jsme takto před týdnem ráno v posteli a trochu o tom mluvili. Říkala jsem svému muži, že už nechci mít strach. Odpověděl, že to vidí stejně. A tak jsme se spolu dohodli, že se už nebudeme bát. Den před tím mi přišla zásilka z internetového obchodu Meduňka, kde jsem si objednávala nějaké knihy. Kromě knih mě zaujala i malá panenka strachu a jednu jsem si koupila. Když jsme s mužem rozhodli, že se přestaneme bát, na panenku jsem si vzpomněla a přinesla jsem ji. Pak jsme jí naše strachy svěřili.

Další aspekt, který strach má, je ten, že nám prostě nedělá dobře. Ať už snižuje vibrace nebo cokoli jiného, asi se shodneme, že strach tohoto typu nám nijak neprospívá. Snižuje nám náladu, trápí nás, sužuje, omezuje, tíží, a mnoho dalšího. A najednou mě napadlo – chtěla bych se spíš narodit někomu, kdo se nebojí, nebo někomu, kdo se bojí? Samozřejmě, že to první… Nemluvě o tom, že strach ničemu nepomůže.

A tak na tom od té chvíle pracuju. A zjišťuju, jaké to je, se nebát. Jaké? No, prima!

s

Arthur Janov: Prvotní otisky

Arthur Janov je autorem tzv. primární terapie a teorie o tom, jak moc nás ovlivňuje náš vlastní porod – jak nás zkušenost, kterou jsme při něm zakusili, ovlivňuje celý život. Není to moc radostné čtení, ale je velice zajímavé. Pan Janov na základě zkušeností se svými klienty říká, že při porodu, který je traumatizující, zažívá novorozenec své první (a často největší) životní trauma – neumí ho popsat ani pochopit, pouze ho prožívá jako tělesný vjem, který se mu takto otiskne do implicitní paměti. Tato prvotní bolest, pokud ji nezpracujeme, je v nás pak celý život a ovlivňuje jací jsme, jak se cítíme, jak jednáme…

Bylo to docela těžké čtení, ale rozhodně vám knihu doporučuji.

Co jsem si z toho vzala za ponaučení? Velké množství Janovových klientů si v terapii při zpracovávání primární bolesti stýskalo, že by se jim to trauma snášelo lépe, kdyby je někdo po porodu konejšil a hladil, čehož se jim nedostalo (a většinou je ještě navíc od matky oddělili). Takže by se dalo říct, že ať je porod jakýkoli, můžeme miminku pomoct tím, že se mu budeme po porodu maximálně věnovat a nenecháme se oddělit.

A další věc, která se objevovala často, byla ta, že si novorozenci během porodu připadali, že jsou na to sami, případně že jim matka nepomáhá nebo jim dokonce v porodu aktivní brání, a to bylo to, co je traumatizovalo – že jsou sami a nemohou se narodit tak, jak potřebují. Takže další závěr pro mě je, že se můžu snažit pak s miminkem během porodu co nejvíc komunikovat a co nejméně klást porodu svoje zájmy do cesty…

s

Když miminko nepřichází… II.

A zas přišla menstruace. Co dělám špatně? Nejhorší je, že nejspíš vůbec nic. Na to nejsem zvyklá. Jsem zvyklá na to, že vždycky bylo něco špatně, dalo se to napravit a pak bylo všechno dobře. Tak to ale teď nefunguje. Nevím, co mám dělat a představa, že nemám dělat nic, je těžká.

Je to stále blíž a blíž! Užívej si sex a lásku a na nic víc nemysli, ono to přijde!“ Takhle vypadají rady na to, co mám dělat. A já souhlasím, že mají pravdu. Jenže realizovat je? To je nesmírně obtížné…

Musím ale uznat, že za těch šest měsíců, co nepoužíváme antikoncepci, jsem se hodně uklidnila. Přestala jsem počítat dny, přestala jsem se snažit neustála tak pozorovat, ale nepřestala jsem toužit a doufat. Moje tělo mi to moc neusnadňuje, protože každý cyklus je jiný. Jednou mě bolí prsa osm dní před menstruací, podruhé vůbec. Jednou je to tak, a příště jinak. Pokaždé doufám, že ta změna něco znamená a pokaždé jsem zklamaná.

Po té, co porodila jedna naše kamarádka, můj muž teprve z našich intenzivních debat pochopil, co prožívám. Trochu mě překvapilo, že to do té doby nevěděl, ale nezlobím se na něj. Má to zkrátka jinak. Není mu to jedno, ale neprožívá to tak prudce jako já.

Podle mě funguje čekat„, říká můj muž a má samozřejmě taky pravdu. A já se fakt snažím to taky brát, přísahám. Ale zatím tam ještě nejsem. Zatím jsem pořád po každé menstruaci smutná a zklamaná, a potřebuju obejmout. A sdílet, že mě to trápí. Že mám pocit, že dělám něco špatně. Možná už jsem moc stará. Nebo je špatně něco jiného. Není, a já to vím. Moje srdce touží a jediné, co mu můžu říkat, je: „Ono to přijde, nezbývá než čekat.“ A věřit, že přesně tak, jak to bude, je to správně.

O čem se nemluví

Jedna z věcí, kterou těhotné ženy řeší, je to, kdy o případném (možná zatím i nepotvrzeném) těhotenství mluvit, a takový známý úzus je, že až po třech měsících, protože do té doby „se může ledacos stát“. To potvrzuje i fakt, že i těhotenskou průkazku dostanete až zhruba v této době, jako by tím i lékařská věda vyjadřovala, že se jí nechce zabývat se těhotenstvím, které možná skončí.

Jenže jaké to ve skutečnosti je? Přijde mi, že v tom nejvíc vzrušujícím období, kdy se konečně něco podařilo, konečně je žena těhotná, a tom nesmí mluvit… proč? Protože kdyby to nevyšlo… tak co? Výsledkem je, že když nikomu neřeknete, že jste těhotná, nemůžete ani nikomu říct, že už nejste těhotná a na všechno to vzrušení a radost, a následně bolest a zklamání, jste sama, případně s partnerem jste sami.

Nebylo by lepší to sdílet celé? Tu radost, i tu bolest. Nemyslím tím se světem, s facebookem… ale s nejbližšími lidmi, mámou a přáteli? Říct klidně hned, že jsme těhotné, a pak říct i to, že už nejsme? Jasně, že je to pro všechny těžké, ale je to očistné a opravdové.

Sama jsem na tím přemýšlela, když se nám poprvé po půlročním snažení stalo, že se mi opozdila menstruace. Dvě čárky na testu ještě nebyly, ale něco bylo jinak a byla jsem plná očekávání. Několika lidem jsem to řekla. Když pak menstruace o týden později přišla, a já byla zklamaná, řekla jsem těm stejným lidem i to. Všichni mě podpořili, přestože to pro ně (ani pro mě!) nebylo snadné.

O pár dnů později českými médii proběhla zpráva o těhotenství Hilarie Baldwinové, která zveřejnila na instagramu snímek, kterým sdílí zprávu, že je ve třetím měsíci těhotenství i to, že nejspíš potratí, a přináší stejnou zprávu, jako píšu výše. Její příspěvek můžete najít tady. Hilaria tam píše toto (níže i můj překlad):

I want to share with you that I am most likely experiencing a miscarriage. I always promised myself that if I were to get pregnant again, I would share the news with you guys pretty early, even if that means suffering a public loss. I have always been so open with you all about my family, fitness, pregnancies…and I don’t want to keep this from you, just because it isn’t as positive and shiny as the rest. I think it’s important to show the truth…because my job is to help people by being real and open. Furthermore, I have no shame or embarrassment with this experience. I want to be a part of the effort to normalize miscarriage and remove the stigma from it. There is so much secrecy during the first trimester. This works for some, but I personally find it to be exhausting. I’m nauseous, tired, my body is changing. And I have to pretend that everything is just fine—and it truly isn’t. I don’t want to have to pretend anymore. I hope you understand. 
So, this is what is going on now: the embryo has a heartbeat, but it isn’t strong, and the baby isn’t growing very much. So we wait—and this is hard. So much uncertainty…but the chances are very, very small that this is a viable pregnancy. I have complete confidence that my family and I will get through this, even if the journey is difficult.

I am so blessed with my amazing doctor, my dear friends, and my loving family…My husband and my four very healthy babies help me keep it together and have the perspective of how truly beautiful life is, even when it occasionally seems ugly. The luck and gratitude I feel that I am my babies’ mommy, is wonderfully overwhelming and comforting. 
In your comments, please be kind. I’m feeling a bit fragile and I need support. I’m hoping, that by sharing this, I can contribute to raising awareness about this sensitive topic.

Přeloženo:

Chci s vámi sdílet, že nejspíš potratím. Slíbila jsem si, že pokud znovu otěhotním, budu to zde s vámi sdílet co nejdřív, a to i v případě, že to znamená, že pak budu veřejně sdílet i ztrátu. Vždycky jsem k vám byla ohledně své rodiny, kondice i těhotenství otevřená, a nechci toto tajit jen proto, že to není tak pozitivní a zářivé jako to ostatní. Myslím, že je důležité ukázat pravdu. Mým úkolem je pomáhat lidem být opravdoví a otevření. Kromě toho, necítím žádnou v souvislosti s touto zkušeností ostudu ani se necítím trapně.Chci být součástí vlny, která chce ukázat, že potrat je normální a odstranit z něj stigma. Kolem prvního trimestru je příliš mnoho tajemství. Někomu to možná vyhovuje, ale mně osobně to přijde vyčerpávající. Často je mi na zvracení, moje tělo se mění. A musím předstírat, že je všechno v pořádku – ale ono skutečně není. Už nechci předstírat. Doufám, že to chápete.

Děje se tohle: embryu už tluče srdíčko, ale není silné a dítě ani moc neroste. Takže čekáme – a je to těžké. Tolik nejistoty… šance na to, že tohle bude životaschopné těhotenství, jsou poměrně malé. Ale věřím, že moje rodina a já to zvládneme, i když je to těžká cesta.

Mám úžasného doktora, drahé přátele a svou milující rodiny. Můj muž a čtyři úžasné zdravé děti, kteří mi pomáhají zůstat příčetná a vidět to i z té perspektivy, že život je skutečně nádherný, i když se občas zdá ošklivý. Štěstí a vděk, které cítím na základě toho, že jsem maminkou svých dětí, je úžasně naplňující a uklidňující. Buďte prosím ve svým komentářích milí. Jsem křehká a potřebuji podporu. Doufám, že tím, že toto sdílím, můžu přispět k rozšíření povědomí o tomto citlivém tématu.

Je ale otázka, jak dlouho, tam příspěvek zůstane, protože když jsem se teď letmo podívala, kromě povzbuzujících komentářů tam byla i spousta ošklivých komentářů. Hilarii obdivuji, že se do toho rozhodla jít takto veřejně a chápu to tak, že chce otevřít důležité téma.

My to ale můžeme udělat jinak. Nemusíme to sdílet s cizími lidmi. Ale můžeme to sdílet s blízkými, s pečlivě vybranými lidmi, u nichž se nebojíme, že nás v období bolesti ještě srazí na zem. Můžeme sdílet tu radost a to natěšení, že se to konečně povedlo, a můžeme sdílet i tu bolest, která přijde, pokud se něco pokazí. Bude to strašně těžké, ale aspoň v tom nebudeme samy.

Zažíváte-li něco podobného, držte se. Jsem s vámi.

Soňa

Když miminko nepřichází… I.

S mužem jsme skončili s antikoncepcí v říjnu roku 2018. Je konec března 2019 a stále nejsem těhotná. Jistě, je to jen pár měsíců, a není to tudíž žádná tragedie. To ale neznamená, že s tím nemám spojeny rozličné pocity a stavy. Napadlo mě, že by mohlo některé z vás, kdo jste na tom třeba podobně, pomoct, když uvidí, že v tom není sama. A kromě toho mám prostě chuť sdílet, co prožívám.

Jedna z věcí, která mě zaskočila, je totiž to, že je velmi obtížné o tom s lidmi mluvit. Alespoň pro mě. Nejde ani tak o to, že nejsem připravená jim to říct, ale spíše ostatní lidé nejsou připraveni to slyšet. A já je chápu. Taky bych dříve nevěděla co s tím, kdyby si mě nějaká kamarádka posteskla, že se jí nedaří otěhotnět. Řekla bych, že máme obecně často potíže s tím, vyslechnout někoho, kdo je smutný nebo nějak trpí. Často máme pocit, že nestačí jen tiše vyslechnout, ale že musíme poskytnout nějakou útěchu nebo to přímo řešit. Což v tomto případě nejde.

Nejčastěji, když se pokusím svou frustraci s někým jemně sdílet, se setkávám se dvěma typy reakcí: „neřeš to“ nebo „určitě se dočkáš“, v různých obměnách. Obě tyto reakce jsou naprosto v pořádku, ale nemůžu se při nich ubránit lehkému zklamání. Obě tyto reakce mi vlastně dávají najevo, že bych neměla být smutná, protože snad… o nic nejde? Není to problém? Ostatním to tak nejspíš připadá, a já se na ně za to nezlobím. Ale pro mě to stojí za to a smutná jsem. Tím, že mi někdo řekne, že bych být smutná neměla, mi nepomůže. Vlastně je tomu spíš naopak. Mám pak strach ve sdílení pokračovat, protože si myslím, že to ten druhý vnímá tak, že to zbytečně dramatizuju. Uvědomuju si, že to tak ale většinou není. Spíš prostě nevědí, jak reagovat, tak zkusí nabídnout útěchu spočívající v tom, že to trochu odlehčí nebo v tom, že se mi snaží dát naději. No, nefunguje to, ale ti, s nimiž sdílím za to samozřejmě nemohou. To já si to prostě musím prožít. Máte-li to taky tak, cítím s vámi. A mohu-li nabídnout nějakou útěchu já vám, pak snad tu, že je naprosto v pořádku, že jste smutná a frustrovaná.

Podle mě je naprosto přirozené takové pocity mít. S mužem jsme se rozhodli, že už chceme mít dítě. Skončili jsme s antikoncepcí a čekáme, co se bude dít. Každý měsíc prožívám napjaté očekávání, a zatím každý měsíc následovalo hořké zklamání. Ano, s postupem času jsem pochopila, že to nemusí vyjít napoprvé, ani napodruhé a ani napotřetí, a tedy očekávání a prvotní nadšení pomalu chladlo, a zklamání se zmenšovalo. I tak jsem ale odpůrcem takového toho přístupu „moc se netěš, ať pak nejsi zklamaná“. Proč bych se nemohla těšit? Těším se tedy pokaždé, i když jsem pak zklamaná. To nevadí. Zklamání se zvládne. Nenechám se jím ochudit o radost z těšení.

Můj život od té doby, co jsme se rozhodli počít dítě, změnil rytmus. Začala jsem žít ve dvoutýdenních intervalech – od menstruace k ovulaci, od ovulace k menstruaci. Vlastně se ale většinu toho času těším. Od menstruace se těším na ovulaci, jako na další příležitost. Od ovulace se těším k datu menstruace s nadějí, že ta tentokrát nepřijde. Když pak přijde, jsem pár dnů zklamaná, načež se vlastně začínám znovu těšit. Zklamání a smutek si ale připouštím. Každou menstruaci prostě otruchlím. Je to ztráta další příležitosti a já si myslím, že není dobré to popírat.

Celý tento proces početí dítěte, je pro mě první a nový. Ještě žádné dítě nemám. A každý měsíc je jiný. Používala jsem jako antikoncepci nitroděložní tělísko a po jeho vynětí se vlastně ještě sžívám s tím, jaké je to mít cyklus bez něj. Každý měsíc byl zatím trochu jiný než ten předchozí, což jen umocňovalo moje každoměsíční naděje v to, že teď už miminko určitě přišlo. Každý měsíc jsem totiž na sobě pozorovalo něco, co ten minulý nebylo. Jednou mě škrabkalo tady, jindy mě bolelo na jiné straně, někdy mě prsa bolela osm dní před menstruací, někdy méně. Každá změna od minula pro mě byla znamení, že je něco jinak. Jen zatím nikdy nebylo. A tak se namísto miminka seznamuju se svým tělem. Po pěti měsících mě stále má čím překvapit.

Na rozdíl od běžných rad jsem se před měsícem rozhodla přestat svůj cyklus sledovat. Prvních několik měsíců jsem si do mobilní aplikace zadávala, kdy mám menstruaci a každý týden kontrolovala, kdy bude ovulace a plánovala, kdy bychom se měli milovat. Pak jsem odpočítávala, kdy přijde menstruace a čekala, jestli se objeví. Tohle sledování došlo tak daleko, že můj muž zkonstatoval, že se tak těším, že jsem těhotná, až si dokážu odsugerovat premenstruační syndrom. A asi měl pravdu. Prostě jsem se tak fixovala na to, že bych mohla být konečně těhotná, že mi zmizely obvyklé příznaky hlásící menstruaci – u mě hlavně únava dva až tři dny před jejím začátkem. O to silnější únava pak přišla spolu s menstruací, kde se navíc ještě smísila se smutkem. A tak jsem se rozhodla, že si teď budu zapisovat jen datum, kdy začne menstruace, a pak další měsíc aplikaci nepoužiju. S mužem se většinou milujeme přibližně jednou za tři dny, takže se nebojím, že bychom ovulaci propásli, a dalšího sledování není potřeba. Jen mě to stresovalo.

Když miminko po pár prvních měsících nepřišlo, přišly místo něj pochyby. Dělám něco špatně? Mám špatné myšlenky? Můžu za to? Kdo za to může? Uvěřila jsem doktorům, že to bude trvat dlouho a že to bude problém (příští týden mi bude 36 let)? Jsem vůbec k něčemu, když nemůžu počít dítě? Pokud vás něco takového napadá, nejste v tom rozhodně sama a je podle mě bláhové očekávat, že to na povel přestanete řešit. Mně žádné chlácholení nepomohlo. Co pomáhá? Uvědomit si, že jsou to strachy a čelem se jim postavit. Prozkoumat je. Zjistit, čeho se bojím a co je tak špatného na představě, že by děti nepřišly nikdy. Nejspíš ty strachy hned nezmizí, nejspíš nezmizí ani za pár dnů, ale možná, možná postupně zeslábnou… A pokud ne, zkuste si vždycky uvědomit, že jsou to prostě jen strachy. Samozřejmě, že se mohou vyplnit, ale pravděpodobnější je, že se tak nestane. Čemu pomůže, když se budeme bát? A jaké by to vlastně bylo, kdybychom se nebály? Nežily bychom pak vlastně svůj život lehčeji? Nesnažily bychom se o miminko s čistou radostí? A s plným přijímáním toho, že možná nepřijde? Nebo že přijde vlastním tempem…

Na tomto období, kdy miminko navzdory přáním nepřichází, je pro mě nejnáročnější přijmout fakt, že je to něco, co absolutně nemám pod kontrolou. Nedělám nic špatně, a ani vy ne. Na početí dítěte jsou totiž potřeba nejméně tři – já, můj muž a miminko. Věřím, že i ono v tom má svůj hlas a ono se rozhodne, kdy přijít. A tou čtvrtou silou je příroda. Něco, co mě přesahuje. Nic z toho ale nemám pod kontrolou a ani to nelze. Na takové věci ale nejsem připravená, to mě v životě neučili. Můj život fungoval lineárně, směřovalo se k cílům a těch se dosahovalo. Nyní je zde cíl, pro jehož dosažení nemůžu nic moc udělat. Takže nakonec opravdu platí to, že jediné, co můžeme s mužem dělat, je „šukat a modlit se“. Možná je toto taky velmi důležitý růstový úkol. Ale je teda sakra obtížný.