Vědomé (ne)těhotenství

Čtu poslední dobou různé knihy o těhotenství a porodech. Ve všech je v zásadě mnoho podobného, neboť si vybírám knihy podle svého smýšlení a přesvědčení, ale každá přinese něco nového, co mě zaujme.

Kniha Kristiny Turner rozhodně za přečtení stojí. Kristina je velkou propagátorkou přirozených porodů (jak ostatně plyne již z názvu). Ve chvíli, kdy popisuje, že to mají být ženy, kdo aktivně rodí (give birth), a že tedy děti nemají být rozeny (myšleno „delivered“, rozeny zdravotníky), zaklapává mi další střípek do mozaiky. Absurdnost toho, jak byl ženám porod odňat je pak ukazuje obraz rodičky, která leží v nepřirozené poloze na zádech, na břiše monitorovací popruhy, v ruce kanylu, v měchýři cévku a lidé kolem ní rodí její dítě. Takhle to příroda nejspíš neplánovala…

Kristina je velice zdatný advokát přirozených porodů – její slova o tom, jak jsou naše těla zrozena k přirozenému rození, co všechno se v těle děje a jak všechno spolupracuje, nejsou pro mě věcně nová, ale nově na mě zapůsobila a řekla bych, že jsou posilující.

Na začátku knihy mě také zaujala pasáž o tom, když se miminko nedaří počít, včetně takového malého vtípku, co v takovém případě radí snažícím se párům jeden buddhistický mnich – prý „fuck and pray“ (šukat a modlit se) 🙂

Knihu rozhodně doporučuji.

Soňa

Kniha, o které je tento příspěvek, se celým názvem jmenuje Pohled do mateřského lůna. Vědomé dítě od početí ke zrození. Vyšla u nás v roce 2014 a rozhodně stojí za pozornost. Já jsem ji četla v anglickém vydání, ale to nehraje roli.

Úvodní část knihy se věnuje fyziologickému vývoji dítěte. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale zajímavější je spíše druhá část knihy, která se zabývá tím, co všechno miminko vnímá a prožívá.

Věděli jste například, že miminka aktivně bojují proti jehle, kterou se lékař snaží odebrat plodovou vodu při amniocentéze? Nebo že rozeznají, kdy mluvíme na ně a kdy na někoho jiného? Že nás bezpečně poznají po hlase? Že aktivně po narození rozeznají jazyk, který slýchala v těhotenství od jiných jazyků? Že dvojčata se k sobě vztahují už v děloze? Že se třeba hladí nebo kopou už v bříšku? Nebo že miminka vnímají, když jedno z dvojčat zmizí (což se prý děje poměrně často a dokonce se tomu říká syndrom zmizelého dvojčete)?

Asi nejvíc mě překvapilo sdělení, že miminka v děloze i pláčou…

Tyto, řekněme fyziologické poznatky, přecházejí také do více spirituální roviny, když na různých příkladech ze své praxe autor popisuje, co všechno si miminka, případně dospělí pod hypnózou, pamatují z dělohy, popřípadě z minulých životů Zjednodušený závěr? Všechno.

To a ještě mnohem víc se v knize dozvíte. A po jejím přečtení už si nebudete myslet, že život začíná narozením jako tabula rasa…

s

O tom, že existuje tato kniha, jsem věděla už dlouho. Už dlouho před tím, než mé vlastní případné těhotenství začalo být na pořadu dne, jsem o ní tušila a tušila jsem i to, že se mi bude líbit. A líbila! Přestože asi nemohu říct, že bych se v ní dozvěděla něco úplně překvapivého nebo nového.

Michel Odent píše o zkušenostech z porodní kliniky, kterou vedl. A tyto zkušenosti ukázaly, že porody, do nichž se zasahuje jen minimálně, probíhající v intimním prostředí, s respektem a láskou, mají také minimum komplikací a celkově hladší průběh. Císařské řezy, nástřihy hráze či jiné podobné zásahy se na jeho klinice používají jen zhruba kolem 6% případů, což je zcela jistě méně než ve většině českých nemocnic. Bylo velice osvěžující to číst.

A velice mě potěšilo také jeho vyjádření v tomto duchu (parafrázuji): Nechceme říkat starším matkám, že mají pravděpodobnost 1:1400, že porodí dítě s Downovým syndromem, raději jim říkáme, že mají pravděpodobnost více než 99%, že porodí zdravé dítě.

Knihu rozhodně doporučuji vaší pozornosti.